Jaké byly tvé plavecké začátky?
Mé plavecké začátky znám jen z vyprávění. Když mi bylo pár měsíců, začal jsem chodit s mamkou na lekce plavání pro rodiče s batolaty do Nekky a jak jsem rostl, tak jsem jen měnil bazény. Dá se říct, že vlastně plavu odjakživa.
Ve třetí třídě, když jsem chodil plavat jednou týdně na padesátku, mě můj tehdejší trenér Martin Buryánek oslovil, jestli bych nechtěl do sportovní třídy v nově vznikajícím klubu, kde bude trénovat. Abych byl upřímný, moc jsem to neřešil a ani rodičům jsem to neřekl. On to ale nevzdal a zeptal se mých rodičů. Ti si o tom se mnou doma promluvili a já si řekl, že bych to vlastně mohl zkusit. Tak jsem od čtvrté třídy začal dojíždět na tréninky.
Kdy jsi poznal, že máš potenciál být úspěšný plavec?
Asi v páté třídě. Přes léto jsem potrénoval v novém bazénu, co jsme měli doma, a na prvních závodech jsem si dal osobák o 10 vteřin na stovku. Hodně jsem prohnal i tehdejšího suveréna a mého budoucího tréninkového parťáka, s kterým jsem toho odplaval opravdu hodně, Matěje Goldu. Od té doby snad další 4 roky na skoro žádných závodech nevyhrál nikdo jiný, než já a on. Naše souboje byly náplní každého závodu až do loňského roku.
Proč myslíš, že jste byli v té době tak dobří?
Co si budem. Bylo to hlavně tím, že jsme oba byli o dvě hlavy vyšší než většina našich vrstevníků. Každý dospívá jinak rychle a výsledek je v tomto věku velmi ošidná věc. Spoustu plavců už na to doplatila a já se snažím, abych nebyl jedním z nich. Ale na druhou stranu jsem na tom nebyl na svůj věk špatně ani technicky a myslím, že z toho těžím doteď. Už tehdy mě bavilo na technice pracovat a zjišťovat, co je dobré, a co ne. Hodně jsem se snažil napodobit v té době nejlepší prsaře. To mi zůstalo.
Ve třinácti jsi překonal dva české rekordy, ve čtrnácti jsi přidal další. Jak se na to teď zpětně díváš?
Je pěkné, že je v této statistice uvedeno mé jméno, ale z minulosti se žít nedá. Někteří kluci, které jsem v té době doslova drtil, jsou teď mnohem dál, než jsem já. Dospělé plavání je to, co se počítá, na co bych se měl dívat a s čím bych měl bojovat. Pořád mám před sebou spoustu let, kdy budu schopný něco dokázat.
Věnoval ses v mládí více sportům?
Ano, asi od první třídy až do svých čtrnácti jsem hrál fotbal. Poslední sezónu mezi žáky jsem dokonce dal za sezónu snad 26 gólů a byl druhý nejlepší střelec v okrese. Tehdy už jsem bral fotbal jen tak doplňkově. Ani tréninky jsem kvůli plavání nestíhal. Pořád mě to ale hrozně bavilo a rád na to vzpomínám.
Proč jsi přestal?
Sezónu na to mě odvezla ze hřiště rychlá, dostal jsem na pár měsíců sádru a od té doby už jsem na hřiště nevlezl. Ne že by mě občas nelákalo si jít zahrát, ale mám k tomu už velký respekt. V té době se hrozně moc mých plaveckých soupeřů hodně zlepšilo a já cítil bezmoc. Řekl jsem si, že to už zažít nechci a jen tak zadarmo jim to nedám.
Na jaký svůj dosavadní výsledek jsi nejvíce hrdý?
To je složitá otázka. Jak už jsem řekl, nedívám se moc do mých žákovských let. Jsem docela pyšný na to, že mám padesát prsa pod 30 na dlouhém a pod 29 na krátkém bazéně, ale určitě to není něco, s čím bych se spokojil. Hodně hodnotím výsledky podle toho, jak jsem závod zvládl, jestli jsem tam nechal všechno, anebo jestli jsem udělal nějaké chyby. Vím, že i při mých osobácích tam byla rezerva. Paradoxně jsem hodně pyšný třeba na 200 prsa na mistrákách pár let zpátky. Výsledek, na který asi nikdo vzpomínat nebude. Plavalo se venku, byla na léto hrozná zima, byl jsem úplně z formy, zhoršil jsem se asi o 3 vteřiny a skončil čtvrtý. Neudělal jsem ale ani jednu chybu a nechal jsem v tom bazéně duši. Po závodě jsem byl samozřejmě naštvaný, ale zpětně jsem pyšný na to, jak jsem v tom závodě přes všechny okolnosti šlapal do poslední chvíle.
Jaké překážky si musel překonat ve své kariéře?
Jak už jsem zmínil, musel jsem se poprat s tím, že v průběhu zranění jsem se jen díval na to, jak mi mí soupeři odskočili. Ale oni by mě určitě dohnali i tak tím, že stahovali můj náskok ve vývoji, takže nemá smysl se na to vymlouvat. Překážky jsou od toho, aby se překonávaly.
Coronavirus výrazně ovlivnil plaveckou přípravu. Čím ji nahrazuješ?
Snažím se dělat si věci hodně různorodé. Běhám jak delší tratě, tak sprinty, kopce nebo středně dlouhé intervaly. Když byl sníh, tak jsem jezdil na běžkách, každý den se snažím aspoň chvilku cvičit, občas vytáhnu kolo, otužuji se určitě začnu v nejbližší době chodit plavat ven.
Všichni ví, že se od dalšího roku chystáš do Ameriky. Co tě přivedlo k tomuto rozhodnutí?
Pár let zpátky jsem o možnosti plavat a studovat zároveň v USA vůbec nevěděl. To se změnilo až s nástupem Lukáše Macka na Floridu. Začal jsem si o tom zjišťovat víc věcí a hrozně se mi všechno líbilo – od skvělých tréninkových podmínek až po dokonalé skloubení školy se sportem. Nemůžu si nic nalhávat, protože jestli nebudu druhý Phelps, tak se opravdu plaváním nezajistím. Takto mám šanci pokračovat v plnohodnotné plavecké kariéře a získat plnohodnotné vzdělání. Lukáš byl vždycky hodně spokojený, takže by se dalo říct, že on byl takovou mojí prvotní inspirací. Navíc jsem s ním hodně diskutoval i výběr školy, takže mi opravdu hodně pomohl.
Těšíš se na svůj nový tým? Jaký si myslíš že bude v porovnání s tím zlínským?
Určitě se těším. Už jsem byl v kontaktu s několika lidmi z týmu, a to jak se staršími, tak s mými vrstevníky. Jsou to přátelští a komunikativní lidé, takže z toho mám opravdu dobrý pocit.
V porovnání se zlínským týmem bude určitě větší. V celém týmu je přes padesát lidí a budeme mít snad šest trenérů. Co vím od Lukáše, tak je na tréninku úplně jiná kultura. Všechno se mnohem víc prožívá, člověk v té atmosféře nemůže nic vypustit, a to i proto, že tam člověk neplave ani v závodě za sebe, ale plave pro tým.
Ve Zlíně už jsem měl svoji pozici, přece jen ve skupině paní Mackové jsem už 6 let. Takový přístup, jako máme u nás ve Zlíně, snad nikde na světě už získat nemůžu a jsem si jistý, že mě připravil na další krok, který v létě podniknu. Wingate bude úplně nové místo a budu si muset jako nováček svoji pozici vybojovat v té spoustě skvělých plavců, kteří tam už jsou.
Na co se do USA těšíš a co ti naopak bude chybět?
Těším se na yardový bazén (pozn. 22,9metrový bazén), univerzitní život a fakt, že už snad konečně budu moct v rámci možností trénovat ve vodě.
Kdybych měl vyjmenovat všechno, co mi bude chybět, byli bychom tu nějakou chvilku. Určitě mi bude chybět rodina, která bude na druhém konci světa. Bude mi chybět náš tým, protože k sobě máme všichni hodně blízko a samozřejmě tady nechávám i všechny ostatní přátele. Stejně tak mi budou chybět mé podvečery ve funkci trenéra, protože je opravdu dobrý pocit vidět, jak se borci na mé dráze pořád zlepšují.
Máš v plavání nějaký cíl, kterého musíš dosáhnout, abys považoval svou kariéru za úspěšnou?
Zatím nemám. Pořád mám fyzický vrchol před sebou a stále objevuji, kde mohou být moje hranice. Takže uvidíme.
Nejoblíbenější disciplína a proč?
50 prsa. Už od malička bylo zcela jasné, že budu prsař, a i když jsem měl v žácích nějaké eskapády s kraulem a polohovkou, vždycky jsem nakonec zůstal věrný nejvíce technickému stylu. Rozhodují detaily a s nimi já rád pracuji. Po závodě jsem schopný si 50x pustit jeho záznam a hledat chyby a nikdy se mi nestalo, že bych něco nenašel. Navíc bych se nebál říct, že je to fyzicky úplně nejsnadnější disciplína, za což mě ale asi prsařská komunita nepochválí (smích). O to důležitější jsou ale ty detaily. I proto je mi padesátka nejbližší.
Koho si ve své kariéře nejvíce vážíš?
To je náročná otázka a já bych nerad na někoho zapomněl. Určitě musím zmínit paní Mackovou, protože na mně odvedla největší kus práce, ale každý vážím si každého, kdo mi kdy s něčím pomohl.
Čím by ses v budoucnu chtěl živit?
Nejlíp plaváním. Ale jak už jsem řekl, to není příliš reálné. Musím investovat čas do školy, abych našel uplatnění i v reálném světě.
Máš mnoho přezdívek, které máš rád, a které naopak nesnášíš?
Rak už je taková klasika, to už je něco jako druhé jméno. Navíc býváme na tréninku Martinové tři, takže volat „Martine“ je docela neefektivní. Když jsem hrával fotbal, říkali mi Náčelník. Proti tomu jsem taky nic neměl. Když mi ale mimo pár vybraných lidí někdo řekne „Ráčo“, tak bych vraždil (smích).
