Jak ses dostala k plavání a jaké byly tvoje začátky?
Už jako malou mě rodiče vedli ke sportu všeho druhu, od tenisu, plavání, přes atletiku či cyklistiku. Nejvíc se mi ale líbilo ve vodě. Plavání mělo taky značnou výhodu, jelikož jsem byla velmi hlučné, aktivní a dovolím si říct, že mírně hyperaktivní dítě, pod vodou jsem mluvit nemohla, nebo to aspoň nikoho neotravovalo. To se mamce velmi zamlouvalo a dodnes, když se jí někdo zeptá na důvod, proč dělám zrovna plavání, říká: „Bazén je jediné místo, kde aspoň chvíli drží pusu”.
Od samotného začátku mé plavecké kariéry bylo vše snadné. Jelikož jsem sportování a jakýkoliv pohyb prostě milovala, nebylo těžké mě do plavání nadchnout. Od 8 let jsem začala dělat plavání v Uherském Hradišti a k tomu ještě chodila do atletiky. Postupně se plavání začalo stávat mojí prioritou, i když jsem vždycky dělala spoustu jiných aktivit. Úspěchy začaly postupně přicházet, a tak jsem vydržela plavat až do teď.
Dřív jsi plavala delší tratě, teď jsi sprinterka. Co tě přimělo k této změně?
Od malička jsem se snažila plavat všechno, teda až na prsa, ty jsem vždycky nesnášela (smích), takže jsem plavala od krátkých disciplín všeho druhu až po ty nejdelší. Postupně jsem přišla na to, že mi nejvíce jde kraul a motýl, a to hlavně ty delší tratě (200 motýl a 400, 800 kraul). Až do dorostu jsem plavala různé disciplíny, ale bohužel mě zastihlo zranění ramene, po kterém mi trvalo delší dobu se dostat zpět do tréninku a hlavně formy. Pak přišla změna trenéra a tím vyvrcholil můj přechod na kratší tratě.
Další změna přišla nástupem na univerzitu. I když studuješ v Olomouci, stále plaveš za náš klub. Jak to máš s tréninkem?
Kombinace studia a tréninku je v mém podání mírně složitější tím, že studuji dvouobor. Měla jsem možnost se rozhodnout, kde chci plavat, a dobrovolně jsem se rozhodla zůstat ve Zlíně. Naštěstí jsem na vysokou školu nastupovala s mým přítelem Janem Slívou, a tak jsme se navzájem motivovali k tomu, abychom chodili pravidelně trénovat. Nebylo to ovšem vůbec jednoduché, a díky této zkušenosti jsme se oba posunuli hlavně mentálně, což se nám promítlo následně na závodech.
Co studuješ? Co bys chtěla dělat po ukončení studia?
Studuji magisterské studium na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zaměření mám na učitelství druhého stupně základní školy či střední školu, a to v předmětech tělesná výchova a geografie (zeměpis). Po studiu bych se ráda stala učitelkou a trenérkou v jednom, tyto dvě práce se dají naštěstí dobře kombinovat.
Ty jsi vlastně aktuálně 5. nejrychlejší Češka na 100 kraul a česká štafeta na 4×100 m kraul se kvalifikovala na Olympijské hry. Myslíš, že máš šanci se do této štafety příští rok dostat?
Tato informace se ke mně dostala asi před rokem. Abych řekla pravdu, nikdy jsem neměla Olympijské hry jako cíl. Vždycky jsem šla postupně a mé cíle byly tedy o stupeň výš, což teď je například mistrovství Evropy či Světová univerziáda. Samozřejmě vím, že možnost by tam byla, kdykoliv se může cokoliv stát (například zranění), ale nezaměřuji se na to a snažím se stále zlepšovat sama sebe, bez zaměření na konkrétní věc. Pokud by to vyšlo, byl by to jen bonus a zázrak při mé cestě.
Co považuješ doteď za svůj největší úspěch? Čeho bys chtěla v plavání ještě dosáhnout?
Jako můj největší úspěch vidím to, že jsem stále vydržela plavat a baví mě to. Kdybych měla vybrat největší úspěch výkonnostní, bylo by to zaplavání 100 kraula na krátkém za 55 vteřin a 50 kraul za 25 vteřin. Ovšem mám se ještě pořád kam zlepšovat a těším se na to, až to budu moct předvést!
Ráda bych se do konce studia podívala na Světovou univerziádu, popřípadě mistrovství Evropy. Ale hlavně bych stále chtěla překonávat své osobní rekordy a milníky, které mám před sebou.
Přestože jsi hodně mladá, tak jsi mezi plavkyněmi jedna z nejstarších. Čím si to vysvětluješ? A jaké to pro tebe je?
Nevím, jestli bych řekla, že jsem hodně mladá, ale stará se teda ještě necítím (smích). Přijde mi, že to takhle v českém plavání vždycky bylo, hlavně u žen. Většina mých vrstevnic skončila kolem 18 let a dále nás pokračovalo jen minimum. Podle mého názoru většinu během puberty přestane bavit makat několik hodin denně, a chtějí mít více volného času na kamarády a zábavu. Takže nás „starších“ je na českých bazénech opravdu málo, ale ve světovém plavání je starších závodnic určitě více. A jaké to pro mě je? Přijde mi, že kdykoliv přijedu na závody, je tam čím dál více lidí, co neznám a všichni jsou vyšší než já!
Co ti nejvíc dodává motivaci, když už nemůžeš? Prošla sis za dobu své kariéry nějakou krizí?
Co se týče práce na tréninku, snažím se si pořád v hlavě opakovat: „Chceš být lepší než předtím!“. Často si také představuji závod, kvůli kterému tak trpím a snažím se do toho tréninku dát víc a víc. Co se týká života, tak je mou motivací rodina a zlepšování sebe sama. Musím přiznat, že jsem s motivací nikdy neměla dlouhodobý problém, jsem totiž docela pracovitá a cílevědomá, takže jsem i přes menší krizi dokázala přemluvit své líné a otrávené já, proč to dělám a dělat chci. Krizí mě potkalo poměrně hodně, a to hlavně v období zranění a v posledních letech. Ale jak jsem již říkala, vždy to bylo kratšího charakteru a vrátila jsem se brzy zpět.
Co tě přivedlo k trenérství? Jaká jsi trenérka?
Popravdě mě k trenérství přivedl Honza. Po střední škole jsem byla nerozhodná, věděla jsem, že chci plavat, ale jinak nic určitého. Honza šel do Olomouce na učitelství, tak jsem do toho šla s ním, a nelituji! Kvůli praxi jsem začala trénovat na bazéně ve Zlíně a už nepřestala. Navíc trénuji děti i v Olomouci při studiu.
Na otázku, jaká jsem trenérka bych se radši zeptala přímo dětí, které mají to štěstí a trénuji je. Řekla bych, že jsem docela tvrdá trenérka, chci od svých svěřenců dobré tréninky, ale zároveň chci, aby to dělali s láskou a v plavání pokračovali co možná nejdéle, proto ráda vidím na trénincích úsměv. To mluvím samozřejmě o dětech ve sportovní třídě. Co se týče přípravky, tam se snažím dětem předat hlavně lásku a zájem o plavání a sport celkově.
Kde se vzala tvoje láska k jednorožcům?
Když jsem byla malá, byla jsem spíše kluk než typická holčička. Tak si asi až ve starším věku dopřávám holčičkovské věci. A mám ráda růžovou. Ti kteří mě znají, tak ví, že mám 3 nálady. Dobrou, špatnou a dětinskou. Ta 3 je poměrně častá a znamená to lásku ke kresleným pohádkám, plyšákům a jednorožcům.
Co by jsi vzkázala svým svěřencům, kteří čtou tento rozhovor?
Vzkázala bych jim, aby bojovali a snažili se ze sebe vydat to nejlepší, a to v každé situaci. Aby nebyli škaredí na blízké a hodné lidi a vážili si všech, co se pro ně snaží dělat to nejlepší. Dále bych jim vzkázala, že se plave hlavně hlavou a musí pracovat na sobě jak fyzicky (ve vodě a na suchu), tak psychicky (nastavení v hlavě).
