Zdeněk Vaněčka je jeden z nejrychlejších českých plavců, který se už zároveň několik let věnuje trenérství. Jak odpověděl na otázky, které si pro něj připravili jeho svěřenci a tréninkoví parťáci?
Jak bys sám sebe představil jako plavce, člověka a trenéra?
Nejspíš bych o sobě řekl, že se snažím být objektivní (spravedlivý) vůči komukoliv. Jsem dost pozitivní člověk, alespoň si to myslím, a moc se snažím být celkově spolehlivý a dochvilný. Jsem ale dost lenivý a nejsem ctižádostivý. Je to dost zvláštní hodnotit sám sebe (smích)
Jako plavec asi nejsem úplně vzorový typ. Myslím, že bych potřeboval být více cílevědomý a pracovitý (smích). Ale při tréninku jsem vždy zodpovědný a koncentrovaný.
A jako trenér… Snažím se být přísný, ale moc mi to nejde. Určitě jsem ale zásadový (za pozdní příchod klikuju i já). Ale s klidným svědomím můžu říct, že jsem v této oblasti pracovitý a zapálený. Vždy se snažím předat úplné maximum toho, co vím. Bohužel dnes se to bere u některých jako buzerace, když se někomu snažím něco vysvětlit. Já si vždy říkám, kdyby mi to někdo v té XY. třídě řekl, tak bych na to nemusel docházet na střední škole.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Jako svůj největší úspěch hodnotím nejspíš 3. místo na MČR v Českých Budějovicích a výhru Vánoční ceny ve Zlíně. Už od dětství to byl můj sen tyhle závody vyhrát. Do svých nejsilnějších zážitků zařazuji prakticky jakoukoliv štafetu na mistrovských soutěžích. Ta atmosféra uvnitř týmu je neuvěřitelná.
I přes tyto úspěchy nemáš příliš mnoho úspěchů z juniorských kategorii. Jak je to možné? A jak jsi vůbec s plaváním začal?
Začal jsem s plaváním na tu dobu klasickým procesem. Školka – přípravka – sportovní třída. Jako žák jsem měl spoustu medailí a diplomů z oblastních přeborů nebo pohárů Moravy. V té době to ale nic neznamená. S postupem času mi ale docházela motivace a poslední rok na základní škole jsem už téměř neplaval. Celý ten program byl dost stereotypní. Rok jsem bez plavání vydržel a pak se zakládal náš klub. David Koš mi řekl pár myšlenek a já se zapojil do procesu nejdřív jako koníček a v průběhu prvního roku jsem chodil trénovat zase pravidelně.
Zažil jsi i nějaké jiné krize?
Abych řekl pravdu, když pominu krizi na základní škole, tak jich bylo hned několik. V průběhu střední školy byly asi dvě. Třetí a ta největší přišla s nástupem na vysokou školu. Dojíždění, škola, podmínky. Nebylo to ideální. Abych se přiznal, tak nejsem tréninkový typ. Mé rozhodování jestli budu pokračovat, nebo ne, se vázalo vždy na výsledek z mistrovských soutěží. Tam se mi vždy podařilo vytěžit maximum a já byl vždy motivovaný k pokračování.
Co dalšího tě motivuje?
Motivace je pro mě dost složitá otázka. Dost možná složitější než hodnotit sám sebe jako člověka. Jak jsem říkal, nejsem tréninkový typ, takže mnohdy motivaci postrádám. Na druhou stranu jsem týmový hráč. A protože chci svému týmu pomoct, tak musím být co nejlepší. Takže by se dalo říct, že náš tým je má motivace. Jsem taky závodící typ. Ty chvíle a pocity těsně před startem, kdy je člověk nervózní, naštvaný, koncentrovaný a všechno dohromady, to mám rád. Slyšet podporu týmu přes celý bazén je pocit, který nejde popsat.
Jaké jsou tvoje cíle?
Cíle… Já nejspíš nemám žádný cíl. Vzhledem k nynějším stavům a situacím by bylo plánování a vytváření cílů demotivující a zbytečné. Počkám, co nabídne situace, a podle toho se musím zařídit.
Jedna z otázek z Instagramu byla mířená na tvoji budoucnost a překonání zlínského rekordu na 50 kraul. Co nám k tomu povíš?
Ano pokoření zlínského rekordu…To je jedna z mých dalších a dlouhodobých met. Vlastně ji mám od doby, kdy jsem překonal rekord dorostenecký. Kdysi nereálná záležitost a dnes je poměrně blízko. Bylo by to hezké, ale v zásadě na to nemyslím. Jestli to má přijít, tak to přijde.
Jak prožíváš současná přísná opatření a jak se udržuješ v kondici?
Jak prožívám přísná opatření… Psychicky to nezanechává žádnou negativní stopu. Snažím se pár dní v týdnu pocvičit. Odjet něco na kole, abych potom úplně neumřel, ale že bych každý den makal, to opravdu ne. Spíš se snažím udržet v kondici z dlouhodobějšího pohledu.
Kdo tě přivedl k trenérství a co máš v klubu na starost?
K trenérství mě přivedla má trenérka Hana Macková společně s Alešem Mackem. Od roku 2015-2016 trénuju náš A Tým na suchu. Potom přišlo na řadu téma trenérství u vody společně s jejich nabídkou pracovního místa. Rád jsem to přijal. Co mám na starost… Jak jsem psal výše – suchá příprava A týmu v posilovně. Jsem také hlavní trenér 4., 5. a 6. ST a jako má poslední pracovní povinnost je organizace a vedení naší přípravky, kde také trénuju.
Tvoje oblíbené jídlo?
Konečně téma jídlo! Nejspíš by to byl domácí hamburger.
Co ty a sociální sítě?
Sociální sítě jsou dost komické téma, když je to spojováno s mou osobou. Prakticky žádnou nemám a nikdy mít nebudu. Přijde mi to jako nesmyslná věc. Nikdy mě nezajímalo, co si dává ta a ta k snídani. A na druhou stranu nechci zase já s ostatními sdílet to, co právě dělám pokud se jich to netýká. Vůbec mi to nepřijde normální (smích)
